Včera ráno jsem byl s drahou polovičkou na procházce. Mrzlo šíleně, až by se dalo říct, že mrzlo nelidsky. Člověk nepotřebuje ani teploměr, aby poznal, že mráz už to lehce přehání. Důkazem jeho dětinského předvádění jsou tuhnoucí chlupy v nose a ty mi včera zmrzly až na kost. Denymu, to je zlatý kokršpaněl drahé polovičky, to bylo naprosto jedno. Vidina vydatného proběhnutí mu dávala takovou sílu, že se téměř stal mým rikšou.
Naše cesta směřovala podél toku řeky Chrudimky. Sice tu není žádný les - jen pole a remízky, ale příroda je tu úchvatná. Panelová cesta byla opět posetá zmrzlými kalužemi, které rád nohou prošlapávám. Nejlepší jsou ty, kde led tvoří tenoučký škraloup a pod ním je vzduch. Krásně křupají. Tentokrát tam žádná taková kaluž nebyla a i ty vodní byly zmrzlé natolik, že led nešel nohou probořit.
Obyčejný mostek je lemovaný šípkovými keři. Holé větve na kterých se červenají třpytivé zmrzlé plody působí skoro romanticky. Mohlo by se zdát, že víc člověk uchvácený být nemůže, ale to největší překvapení na nás čekalo o pár desítek metrů dál a já si nadávál do domácího skotu samčího pohlaví, kterému kus rozmnožovacího orgánu chybí, že jsem nechal brýle doma.
Kráčili jsme klidným tempem a pes běhal kolem, když do mě drahá polovička najednou strčila a ptala se mě, co je támhle to. No, bez brýlí jsem chvíli viděl houby, ale nakonec se vysoký černý objekt stojící na druhém břehu dostal do mého zorného pole. Bohužel bližší detail mi byl odepřen. Objekt popošel ze strany na stranu, roztáhl velká křídla a odletěl. Teprve, když byl ve vzduchu, jsem mohl více zaostřit. Předtím mi v tom bránily tmavé stromy v pozadí. Jsem si na 95% jistý, že to byl kormorán. No, když teď koukám na fotky kormoránu, tak si zas tak jistý nejsem, proto raději tu jistotu snížím. Je to padesát na padesát, ale pokud to byl opravdu ten kormorán, tak je to úkaz divný, neboť tento pták u nás hnízdí pouze na Moravě.
Doma jsme museli vlézt na půdu pro jednu krabici a řeknu vám, že tyhle moderní půdy jsou děsná nuda. Všechno je tam úhledně narovnané a zabalené v krabicích nebo fóliích. Těsnící okénko pouští na půdu trochu toho světla, zateplení způsobuje to, že v zimě tam není tak velká zima jako venku. I chudák pavouk se na moderní půdě bojí udělat pavučinu natož aby se tam stěhovali jiní obyvatelé.
U babičky to bývala jiná půda. Stará a obsolutně neznalá moderních poměrů. Tam se mi opravdu líbilo. Okno tam sice bylo, ale špinavé a rozbité, takže se po půdě mohl prohánět vítr. Sluneční paprsky se navíc nemusely cpát jen tím oknem. Hezky prosvítaly mezerami mezi doškami a dřevěnou stěnou.
Naproti dveřím byla za nízkou příčkou obrovská kupa starého sena, kde stoprocentně nežila jenom rodinka myší a okolo mělo všechno krásně chaotický vzhled. U jedné stěny kostra židle a rzavý stolek plný stejně vyparáděného nářadí. Opodál kus plastu, rám od kola, svazek rozpadlých klíčů, převrácené akvárium, kde kdysi jeden ze strýců choval chycenou užovku. Nyní byla nádrž vypletená pavučinami. Pár mrtvých motýlů, vos a všelijakého hmyzu. Koberec hozený uprostřed půdy byl už výhradně tvořený jen prachem s červenými pigmenty a nějakým tím vzorem. Střední patro půdy zdobilo několik opuštěných ptačích hnízd usazených na trámech a umělecky vyvedené pavučiny.
Největším skvostem však byla samotná střecha hustě posetá vosími hnízdy nejrůznějších velikostí. Všechny sice měly původně tvar ředkvičky, ale postupem času se některá rozpadala, tak byly vidět plásty v nejrůznějších pozicích a z nejrůznějších úhlů pohledu. Tu a tam člověk objevil nějakou tu spadlou plástev a s nadšením ji zkoumal. Stejně jako ta ptačí hnízda, byly vosí příbytky opuštěné, ale často se stávalo, že pár vos poletovalo kolem. Asi to byly staré vosí babičky vzpomínající na minulé časy.
Angie* | 
Zde hledá
Popis staré půdy mi náramně připomíná půdu na chalupě, než jsem se tam vrhl s vidlemi a kýblem...