Ozzrův blog na Blog.cz

Vesmírné embryo,

předlouhou má pupeční šňůru,

rozlámané do nekonečna dílků,

je to královský posel.

Padá atmosférou,

ručičky mu hoří a nožičky ještě nemá,

tlaková vlna v místě dopadu jeho,

potřísní Zemi prachem zlatým.

Medicinmane!

Medicinmane!

Cos to viděl v kouři týpí?

Drak veliký nebesy letí,

dech voní mu mátou,

bouřlivý orkán stříbrný jest,

lesy ohýbá a hladí.

Usadil se v jeskyni solné,

replika stalagmitová,

rozhýbala obrázky s parožím,

plaz čas jim vrátil.

Čaroději!

Čaroději!

Cos to viděl v křišťálu průzračném?

Éter pudingu podobný,

spojující kamenitá dogmata,

mečem bronzovým,

věky sluncí opět vykouzlí.

Plující po kolotající říčce,

táhne na provaze kaučukovém,

mraky otravných PESů,

hluboko do pekel.

Šamane!

Šamane!

Cos to viděl opojen houbami?

Ulicemi sněží spaliny,

stroje prodírají se vpřed,

přítomný Pán much,

se strýčkem Chaosem pexeso hraje.

Černý orel železný,

hlavu ptáčkovi uťal,

křídly nabroušenými,

zelené plíce vytrhal.

Člověče!

Člověče!

Cos to vidět nadutý nechtěl?

Hromady sutin,

kojí zhojené embryo,

střepinami prorůstá dech dračí,

slunce vystoupala z podsvětí.

Duhová šňůra s placentou,

vonící mátou a solí,

plachtí v bárce éterické,

oblétá korodující medicinmachiny.

Robote!

Robote!

Cos to viděl v záři monitoru?

Současný svět skončí 21. prosince 2012. Věříte tomu nebo ne? Domníváte se, že mohou za Zemi nastat radikální změny? Všechno, co spadá do této problematiky, je záhadné, ale často vědecky potvrzené. Současné poznatky nám umožňují říct, že by opravdu zásadní změny pro naši civilizaci nastat mohly, ale nejprve je potřeba se detailněji podívat na samotnou Mayskou kulturu.

Mayové - jeden z tajemných národů nám po sobě zanechal opuštěná skvostná města, úctyhodné pyramidy, které nemají na světě obdoby, písmo a především - kalendář. Kým však tito lidé byli a kde nabrali své znalosti, zůstává stále záhadou. To, že byli asi nejvyspělejší kulturou Ameriky, se rozhodně popřít nedá, ale díky čemu?

Předpokládá se, že Mayská kultura začíná někdy kolem roku 7000 př. n. l. Tito první "Mayové" byli lovci a sběrači. Poté začíná období předklasické, někdy kolem roku 2 500 př. n. l. Mayové se stávají zemědělci pěstující posvátnou rostlinu - kukuřici. Během této éry se pravděpodobně Mayové dostávají do kontaktu s vůbec první předkolumbovskou civilizací na středoamerickém kontinentu - Olméky. Díky Mayské až děsivé agresivitě se tento střet kultur neobešel bez válek. Olmékové byli poraženi a než přijde jejich definitivní konec, převezmou od nich dobyvatelé veškeré matematické a astronomické dovednosti. Společně s nimi asi i kalendář.

A kdo byli Olmékové a odkud nabrali takovou řadu vědomostí? To věda neví a teorií je mnoho. První lidé dorazili na americký kontinent kolem roku 12 - 13 tisíc př. n. l. kdy doba ledová způsobila pokles hladiny oceánů a na nový kontinent bylo možno přejít suchou nohou ze Sibiře přes Beringovu šíji. Podíváme-li se na severoamerické indiány i na středoamerické obyvatelstvo je jasné, že to byli asiaté, kdo po tomto mostě dorazil osídlit nový svět. Ovšem podíváme-li se na Olméky, respektive na to, co po sobě zanechali - obří kamenné hlavy, tak jen slepý člověk si nevšimne nápadnou shodu těchto bust s obličeji Afričanů (značně široký nos a hodně plné rty). Záhad je tu víc než dost, ale přejdeme zase k věci.

"Vynálezy" Olméků patří opravdu k těm revolučním. Používání něčeho tak neuchopitelného a důmyslného jako je nula, je opravdu unikátní. Jak přišli na Venušiny fáze podobné Měsíčním? Rozeznat Venušin srpek od úplňku dokáže pouhým okem jen hrstka lidí a ti navíc vědí, kam se dívat. Mayové jako bonus znají dráhy měsíců Jupitera, přesný Sluneční cyklus a pozor, dokonce vědí, že Země je kulatá a ne placka (tento fakt připustí v Evropě teprve v 16. století, tedy minimálně o dva tisíce let později). Tyto objevy se opravdu mohou jevit jako dar od někoho či něčeho. S tím vším se dostává na povrch další záhada, proč nepoužívali kolo. Přitom podle nálezů Mayských hraček je evidentní, že kolo znají.

28. 4. byl naplánován výlet na Devět skal a po dlouhé době to byl skutečně řádný turistický výšlap. Tak jak to bývá, bylo nutné se řádně připravit a to především po stránce občerstvení a nápojů. Tousty jsou opravdu nejvděčnějším jídlem na cesty, což se osvědčilo i tentokrát a jako doprovod sloužila paprika. Šťáva ve dvou termoskách a lahvích taky přišla vhod.

Vyrazili jsme brzy ráno kolem osmé hodiny a auto nechali v Křižánkách. Bohužel dle mapy v obci se sice dalo vyčíst, kam jít, ale kudy, to byl opravdu tvrdý oříšek. S tím nám pomohla jedna stará a usměvavá paní. Dobrá teta nám prozradila cestu, a tak jsme mohli nechat auto přímo u lesa na malém parkovišti. Na úzké cestě k parkovišti jsme ještě viděli ovce či co. A moje drahá polovička mi právě říká, že to nebylo či co, ale kozy a koně.

Cesta lesem po silnici, kam auta nesměli, byla celkem fádní. Po pár set metrech jsme došli až k velikému krmelci a kolem byla spousta velkých kamenů a tam se mi opravdu líbilo velice velmi. Objevili jsme velkou kládu, na které se konala pauza spojená s občerstvením a následně i neformální soutěž o to, kdo tu kládu přejde, aniž spadne.

Etapa číslo dva vedla vzhůru do kopce mezi stromy, jehličím a krásnými kameny a tam jsme narazili na první skály. U nich rovněž proběhlo focení modelů. Nakonec jsme dorazili do našeho cíle a vyškrábali se k Devíti skalám. Neuvěřitelně tam běsnil vítr, ale i přes to bylo rozhodnuto, že se podíváme na vyhlídku. Nahoru to šlo dobře. Úspěšné zdolání vrcholu bylo odměněno nádhernou vyhlídkou. Cesta dolu už nebyla tak snadná. Vítr dál fičel a docela jsem se bál, aby nás to neodneslo.

Dole mezi skalami jsme se utábořili a opět něco pojedli a za chvíli se vydali na cestu domů.

Sedí si na trezorech,

uvnitř prázdných,

avšak mrtvolně bílá si myslí,

že ty papíry s písmeny,

jsou bohatství.

Zatímco v ulicích popelnice žerou lidi,

přeplněné potravinami dobrými,

pomalu do sebe soukají kravaty.

Svět tmavý v poledním žáru,

lačně polyká vodu mrtvou,

stopuje prchající kožešiny.

Není komu předat zem.

Květy usnuly navěky,

nad nimi proletěl elf na čmelákovi.

V očích se mu třpytil diamant zoufalství.

Duchové si sbalili kufry,

emigrovali do jiných sfér.

Není nikoho, kdo o život pečuje.

Bios se rozpadá,

s ním i Jsoucno,

putující cestou dlážděnou kelímky z automatů,

Jen jeho hůl hluboko zaražená,

trochu obroste sáčky na odpady.

Otevřené bílé trezory,

vyplivují tajemství koster.

Moc a síla papírů s písmeny,

zpracovávána je,

tvorečky maličkými na prach.

Z dálky zní hlasy spásy.

Ne, jsou to hlasy předků.

Moudří o tři tisíce generací zpět,

hlasitě se smějí.

Amulety se houpají.

Elf zapíjí kapsli kyanidu.

Obklopena tulipány,

uprostřed prázdných pivních lahví,

seděla dívka mladá.

Tělo nechala na zemi,

na rozpálené popraskané půdě,

vystavené spalujícímu slunci,

ale mysl poslala vysoko do oblak,

mezi mraky nasycené koncentrovaným sirupem.

Poslala k šípku toho divného pána,

Egocentrismus,

v duchu zabývala se ontologií,

rozdroleným geografickým útvarem,

rodina prý jeho základem.

Mlácena skleněnými lahvemi,

vtělena do těla bláznova,

cestu zpět nehledala.

Porostlá trávou,

dřevěná,

otáčí se mi nyní,

ta drobná dívka v motoru.

Dnešní den se táhnul ve znamení chaosu. Stihnul jsem tolik věcí a tolik se jich přihodilo, až mě to docela děsí, ale zároveň jsem rád, že všechno šlo jako po másle.

Vstával jsem už v pět hodin, neboť jsem musel svým automobilem zajet pro vznešeného pana bratra a dojet s ním až do Holic, kde se hrdinně pokusil zdolat nástrahy přijímacích zkoušek na SŠ. Cesta složitá nebyla. Zcela náhodou jsem zaparkoval na malém parkovišti přímo před budovou zatím nejmenovaného ústavu a zcela náhodou se jednalo o neplacené parkoviště, za což jsem byl docela rád. Dostat se dovnitř problém nebyl a najít danou učebnu taky ne. Na chodbě postávalo mnoho rodičovství a také mnoho nastávajících středoškolských studentů. Připomnělo mi to zlaté středoškolské časy, kdy se člověk měl jako pozlacené prase v postříbřeném žitě. Nenápadným posloucháním mazáckých studentů při neskonale závažných debatách jsem se musel pousmát. A taky si člověk uvědomí, že byl úplně stejný.

Vlezli jsme s bratrem do učebny a pak tam přišel takový strejda oděn v tu šílenou socialistickou pletenou vestičku a seznámil nás (rodiče a jiné příbuzenstvo) i uchazeče o průběhu zkoušek. Mezitím jsem pozoroval ustarané obličeje maminek, babiček a laxnost otců i úplnou zmatenost těch chudáků žáků devátých tříd. Informace, že tam budou do dvanácti hodin, je asi moc nepotěšila a mě taky dvakrát ne. Rozloučil jsem se s tím dacanem a šel si po svých. Na chodbě jsem ještě narazil na dvě opožděné studentky. Z jedné z nich se nakonec vyklubala paní učitelka. Akorát vypadala na šestnáct a rozumově na tom byla obdobně (soudě dle útržku konverzace).

Venku nebylo pořádně co na práci, tak jsem napsal kousíček chystané novely a potom zajel zpět do Pardubic pro drahou polovičku. Společně jsme se stavili v knihovně a následně opět jeli do Holic. V jedné restauraci na náměstí jsme poobědvali a chtěli zajít do muzea Dr. Emila Holuba. Bohužel měli do 3. Května zavřeno.

Ve dvanáct vyšel bratr z učebny a tvrdil, jak to bylo úžasně jednoduchý a že se celkem slušně nudil. Z toho důvodu nakreslil karikatury všech přítomných. Tomu fakt říkám přijímací zkoušky na plný plyn. Jsem zvědavý, jak dopadne, ale výsledky ještě nejsou, což je divné. Ostatně automobilka je taky divná.

U drahé polovičky doma došlo ke zjištění, že přesun bylin z vnitřku ven před třemi dny přežila jen rozmarýna. To bylo tím, že dva dny lilo a tím, že jsem zcela neuvážlivě ty zelené potvůrky zastřihnul příliš brzy. Naštěstí došlo k nápravě a to tak, že jsme vyseli novou várku přímo do ven. Doufám, že bude takové počasí, aby byla sezona úspěšná. Naštěstí papričky a tymián zůstal doma, takže katastrofa není tak veliká.

Čtení jako záliba nebo alespoň prostředek na ucelení si vlastních znalostí v poslední době značně upadá. U mladších generací už není tento druh zábavy skoro vůbec vidět. Co je tedy na knize tak zázračného, že bychom číst měli? Kniha je nejlepší přítel člověka. Nejenom, že dokáže zahnat nudu, ale umí ulevit od bolesti, posunout nás do jiné dimenze, obohatí naši slovní zásobu a především znatelně doplňuje vzdělání člověka.

Není kniha jako kniha. Literární díla jsou zvláště v dnešních dobách psány dle přání jejich konzumentů. Většinou se jedná o knihy, které bych si dovolil nazvat knihami odpočinkovými. A právě odpočinkové knihy jsou nejvyhledávanější zábavou ve volném čase. V nich zanesený příběh je jednoliniový či víceliniový a především prostý. Tato kniha nám dá pocit uvolnění a ukrátí chvíle nudy. Ničím však nepřekvapí a rozhodně ji nelze považovat za nějaké nadprůměrné či významné dílo. Přemýšlet u ní není potřeba, protože neobsahuje myšlenku. Díky tomu nejde o literaturu první třídy. Slohové zpracování může být přímo excelentní či dokonce božské, ale bez myšlenky je stále pouze knihou pro odpočinek. Odpovídající jsou i konzumenti těchto knih. Neradi přemýšlí. Mezi takovou literaturu patří, a vím, že se to hodně lidem líbit nebude, drtivá většina populárních fantasy děl.

Druhou kategorií knih jsou knihy obsahující myšlenku - filozofický podnět, společenský podnět, úvahu, vědecké zamyšlení atd. Tyto knihy nemusí být sepsány tím božským slohem, ale právě díky přítomné myšlence mají daleko větší hodnotu než knihy odpočinkové. Pochopitelné je, že nemohou být sepsány někým, kdo absolutně neovládá stylistiku a gramatiku. Zájemci o tato díla mají chuť přemýšlet a číst něco, co je obohatí o informace a názor. Většina knih tohoto formátu bývá odsuzována především nečtenáři, ale i čtenáři odpočinkové literatury nezůstávají pozadu. Často je označují, za "bláboly" nebo "kecy" a je jim jasné, že právě proto se do nich nikdo nehrne. Zajímalo by mě ale, zda se tito lidé někdy zkusili zamyslet nad tím, zda to náhodou není obráceně. Nemůže to náhodou být tím, že nemám dostatečné znalosti a vyspělé uvažování na to, abych je chápal?

Kniha Šaman od Egona Bondyho je jednou z mých nejoblíbenějších knih, která mi přirostla k srdci ihned po přečtení několika kapitol tak silně, že mi v hlavě zůstal skoro celý děj a to se mi u knih stává velmi zřídka.

Příběh pojednává o životě šamana, jeho učedníka a částečně ostatních členů vesnice. Děj evidentně zasazený do doby ledové lze pojmout dvojím způsobem. Za prvé jako obyčejný příběh bez zjevných paralel, který tvoří pohodové čtení s peprnými a značně vtipnými momenty. Zkrátka život pravěké vesnice. Někomu tato interpretace může stačit, ale upřímně řečeno je to dost velká nuda.

U druhé linie už je potřeba přemýšlet. Příběh nejen ukazuje Bondyho znalosti filozofické, ale i historické a zároveň se v příběhu objevuje kritika minulého režimu a selský rozum postavený nad "falešnou" učeností. Vtip a trefně mířené vulgarismy jsou obrazem člověčenství a přirozenosti.

Do života vesnice pomalu začínají remcat Velký náčelník a Velký šaman a kontrolní orgány v podobě Velké gestapačky a jejího stupidního poskoka podněcující k udávání, tlačící na šamana, který dle nich špatně šamanuje, aby se podřídil jejích názoru. Zde je evidentní narážka na minulý režim a jeho praktiky. Tento aspekt se projevuje ještě zakázanými obřady, které šaman potají vykonává a promítá v nich vlastní názory v podobě písní a příběhů.

Šamanův na první pohled stupidní pomocník Kukačka, který byl vybrán, aby se stal šamanem, se vážně zabývá společenskými a filozofickými otázkami, např. co je to spravedlnost a hledá pravdu. Sám šaman je ukazatelem obyčejného člověka, který má selský rozum. Ostatní členové vesnice jsou na druhou stranu prezentováni jako nevzdělaná či málo vzdělaná část společnosti, u níž bylo poznání potlačeno mnoha vlivy. Sám šaman věkem přestává provádět své rituály, protože má velké znalosti přírody a jejích cyklů. Ví, že po zimě přijde jaro, i kdyby nehnul ani prstem. Avšak mezi lovci začíná ztrácet na autoritě. Oddává meditacím, které mu pomáhají získat duševní rovnováhu a energii…

O sobotách, o nedělích,

skoro každý den,

u památek unavených,

uprostřed vzácných přírodninm

panuje nálada sváteční.

Že neviděli člověka,

nechybí jim vůbec,

skončila tradice odvěká,

kdy sraček natahal tam kopec,

a vůbec se nezarděl.

Tupé stádo ovcí,

kultura, národ,

obchodními centry bloudí,

ten společnosti záchod.

Na výlety sem jezdí,

den co den,

víkend co víkend,

svátek co svátek,

zkrátka nepřetržitě.

Bohové dejte mi sil,

abych tady přežil,

pracovní dobu,

v kalamitě konzumního pochodu.

Slunce praží na konci ledna,

teploměr skáče na dvaadvacet,

kočka se lísá a pes kňourá,

na písku v zahradě,

v plastové mušli dítě hraje si.

Na stole se z kávy kouří,

není to rozpustné, ale turek,

králík plyšový nanuk líže,

traktor jede po dlažbě,

táhne malý valník cukrářského mistra,

překvapení pro rodiče.

Dortík čokoládový,

nakrájený lopatou,

chutná excelentně,

zrníčka drobná pískovcová,

mezi zuby pěkně křupají.

Předevčírem jsem si koupil dvě piva a musím konstatovati, že pivovar Svijany jest tím nejlepším v naší vlasti. Ochutnal jsem již desítku, máz (11), rytíře (12), knížete (13), kněžnu (13 tmavé) a barona (15). Ještě mi zbývá vozka (nealko) a kvasničák. Tak neleňte a kupujte.